Noc, tma, nikde nikdo, sýček houká, vrba se lehce klátí ve větru a pod ní nesedí vodník nýbrž tam leží hvězdář hledající svou milovanou.

Prozřel jsem. Už chápu. Mám co. Pořád častěji. To zmáknu. Možná ne.

Zas je tu ten čas, kdy slunko svítí jako kdyby bylo nemocný, Pořád prší a lidi sou čím dál tim více skleslejší.

Jedna z mých básnických prvotin. Jak jinak než o slečně. Sice už není nějakou dobu aktuální, však ukazuje část mého studentského Já.