30
2008
podzim
An article by 
Je tady po dlouhý době zase podzim. Listí na stromech zlátne, červená a potom polehounku (když zrovna neprší) se snáší na zem, kde se na něm vyseká nějaký trdlo v autě, když si myslí, že mu to přeci nemůže uklouznout. Mění se počasí. Slunko je tu tam a když je na obloze vidět, tak sem zrovna ve škole nebo nemůžu ven. Místo toho jsou na nebi veliké chuchvalce mraků a někdy není k rozrznání mrak od oblohy. Ptáci již dávno odlétli stanovat někam do Connect.pngAfriky a nechali tady nás lidi samotný.
V tomhle ročním období na mě doléhá spousta věcí. Třeba to, že už od svýho narození sem nepotkal žádnou životní partnerku. Někoho, komu bych se moh pravidelně svěřovat, chodit s ní ven na procházky, trávil s ní víc času než trávim u počítače. Tím, jak se dny krátí, tak i má nálada opět padá až pod bod mrazu a opět se přeměňuju v dokonalýho mrzouta se spoustou komplexů směřujících k neustálý sebekritice a připomínání si, jakej sem vlstně looser.
Jak postupně pustnou stromy, tak pustne i moje duše. Čim víc na ně doléhá chlad a pouští své listí, tim víc vypadají jakoby byly nakažený nějakym morem nebo nemocí. Pár jich zimu nevydrží – byla silnější než oni sami. Jejich stromová duše je ta tam a už se nikdy na svět nepodívá. A pro ty zbylý nastává doba temna – test výdrže. A když se na jaře probuděj, tak maj děsnou radost a začnou kvýst a po sadech se to hemží růžovou, bílou žlutou a dalšíma pestrejma barvama. Začne volání přírody a všechny zvířátka se začnou pářit – lidi se sice pářej pořád, ale tohle období má na mě taky velkej dopad, protože není jara, kdy bych nebyl sám…
A jak první sněhový vločky ožijou a začnou pokrývat všechen povrch krásnou bílou barvu, tak zase má duše procitne a bude plná radosti a stest bude tu tam. A na to se všichni těšíte ne?
