Už nikdy sám

An article by Ondra    No Comments

Láska je jako večernice plující černou oblohou,
jeden autor psal kdys v noci pod lunou.
Nyní já tu sedím opuštěn
a seškrabuji lásku z holých stěn.

Však dnes tu tak však sedím snad poprvé,
korálky sbírám, měním je za nové,
pouští se plahočím, ostny z květin trhám,
se zlem se potýkám, dobrem zbytečně mrhám.

Pro NI však zhynu bídnou smrtí,
ať kosti v kat vesele v kole drtí,
teď ne, teď nesmím polevit,
pro svou nejmilejší i na zlámaných nohou se postavit.

Bez NÍ žít už býti nemohu,
prosit ji každý den na rohu,
aby odpustila mi mou povahu,
pak svět by bezvýznamným začal býti, to raději zemřu.

• No Related Post