Láska je jako večernice plující černou oblohou,
jeden autor psal kdys v noci pod lunou.
Nyní já tu sedím opuštěn
a seškrabuji lásku z holých stěn.
Však dnes tu tak však sedím snad poprvé,
korálky sbírám, měním je za nové,
pouští se plahočím, ostny z květin trhám,
se zlem se potýkám, dobrem zbytečně mrhám.
Pro NI však zhynu bídnou smrtí,
ať kosti v kat vesele v kole drtí,
teď ne, teď nesmím polevit,
pro svou nejmilejší i na zlámaných nohou se postavit.
Bez NÍ žít už býti nemohu,
prosit ji každý den na rohu,
aby odpustila mi mou povahu,
pak svět by bezvýznamným začal býti, to raději zemřu.
Buď první, kdo zahájí konverzaci.